Texty - 4. díl - Na koních

Kapitola dvacátá šestá: Škatulata, škatulata, hýbejte se
Pořád ještě si připadal jako vítěz.
„Počkej, to není tak jednoduchý!"
Ale pak to schytal i za Mikuláše a Andreu. Za čtyřicítku na krku a zánět šlach. Za rozbitýho favorita a poměry v Dřevotvaru. Ten výbuch byl skutečně nukleární.
„Ale je. To je strašně jednoduchý!" zařvala Bára, načež popadla ty jeho polobotky, a než její bývalý manžel stačil jakkoli reagovat, prostě je vyhodila obloukem z balkonu do tmavé noci.
„Tak to jsi teda přehnala, holčičko!!!" zaječel a chytil ji pod krkem.
Jenže ona ječela pronikavěji, protože o oktávu výš: „A jestli mě okamžitě nepustíš, tak začnu řvát, že mě chceš znásilnit!"
„No to si zkus!"
To si teda zkusila, až zbaběle uskočil, a tak jak byl, v těch ponožkách, se dal na útěk.
„Dobře..., dobře..., jak chceš..., ale jenom kvůli těm dětem..., odcházím..., už jdu, miláčku...," neslo se sem ze schodiště, kde se teď opatrně na řetěz otvíraly dveře sousedních bytů.
„Tak a to by bylo," svezla se Bára do křesla.
Konečně se sem odvedle odvážily děti.
„Mami...?"
Musela je nějak uklidnit: „Dobrý. Nic se neděje... To jsem jenom tak cvičně křičela, jako kdyby mi vás brali..."
 
Kapitola dvacátá sedmá: Mezičas
Sucha toho roku zkrátila léto a byl tu podzim. Stromy předčasně opadaly a zelené trávníky už dávno ztratily svou letní barvu. Hasiči skoro nespali, zemědělci naříkali nad výnosy, státní rozpočet se hroutil, a tak jediný, kdo se radoval, byly palírny, neboť ovoce bylo zvlášť bohaté na cukr. Demižony se začaly plnit první slivovicí snad o měsíc dřív než jiné roky, a kdo utrpěl ztrátu, mohl se aspoň opít.
Ještě víc ztišila hlas, jako by svěřovala státní tajemství.
„Já jsem totiž taky tlustá. A budu pořád tlustější a tlustější, až už mě nohy neunesou. Tys mi otevřela oči, Báro! A strašně jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mě taky nevzala s sebou, mezi ty mladé lidi do sportovního oddílu..."
Svazácké nadšení Jarmilky Báru upřímně vyděsilo. Sama už byla zase při zemi.
„To nevím, Jarmilko," řekla rozpačitě, „když oni ty mladý, krásný, zdravý, štíhlý lidi spíš chlastaj, hulej, fetujou a souložej... Kromě toho jsem se s nimi zmrzačila, narazila si palec, natáhla si achillovku a vyhodila plotýnku, že se dodnes nemůžu narovnat!"
Zarazila se.
Na jejím psacím stole totiž byly tři čerstvé růže ve vázičce.
Také Jarmilka si všimla: „Kdo ti to sem dal?"
Bára to sice tušila, ale pokrčila rameny. „Asi uklízečka..."
Dívala se na ni jako na debila, což Báru těšilo.
„Jo jo. To ony teď uklízečky dělaj," pokývala hlavou, „prostě snažej se - jak roste ta nezaměstnanost."
Zezadu sem Lenka v montérkách tlačila kolečko s hnojem a Marcela pořád mlela: „Tak na Doktorovi začnu jezdit. Doktor je pro začátečníky... Na tom bys přej mohla i ty..."
Jiří mrkl na Ondráše: „Nebo tady mladej."
Ale Bára byla tentokrát opatrná: „Ne, my zůstaneme s Ondrášem při zemi, viď..., my se jenom přišli podívat, jak to tady u vás chodí..."
„Hrozně jednoduše, mami," ujistila ji Marcela. „Pět hodin makáme a za to máme hodinu jízdy..."
„Tak to je docela výchovný," souhlasila Bára.
„Ono je tu nutný," přikývl Džorž.
Jenže Marcelka se přimazlila k matce. „Mami, ale těch pět hodin může odpracovat kdokoliv, třeba rodič nebo bratr, to není podmínka, že to udělám já..."
„Jo, to zrovna, já budu makat, a ty si budeš jezdit! Tuhle!" poklepala si Bára na čelo.
 
Kapitola dvacátá osmá: Velký třesk v Dřevotvaru
Pak odentrovala v počítači KONEC.
Systém se ještě zeptal, jestli si opravdu přeje ukončit svou práci, ale Bára už se nenechala přemluvit.
„Končím...," oznámil jí. A pak se zadíval do jednoho z dopisů a přečetl ho nahlas: „Vážená paní, dovoluji si vás upozornit, že do kuchyňské linky vámi požadovaných rozměrů se nevejde lednička ani myčka. Tyto spotřebiče jsou normalizované a v žádném případě je nelze uříznout, jak navrhujete. S přátelským pozdravem a díky za důvěru ing. arch. Horký."
 
Kapitola dvacátá devátá: Narodil se Ježíšek, koupíme mu kožíšek
Přesně tak to bylo i za jejími zády. Ke všemu to cukroví, to její cukroví, které tři dny pekla v potu tváře, teď plnou pusou užíral Dušek. To bylo tak: když se rozvedli, dohodli se, že kvůli dětem budou slavit aspoň narozeniny a Vánoce společně. Dušek na tom trval. Dušek velmi poctivě přivezl každý rok koš dárků, které byly vždy v jednotném balicím papíru nadepsány jeho rukou, aby dětem bylo naprosto jasno, co dostaly od něj a co od matky.
Kromě toho velmi lpěl na vánočních zvycích. Živá ryba byla podmínkou a vůbec nebral na vědomí, že se z toho kuchání dělá Báře špatně. Zatímco ona se hrabala ve vnitřnostech, tatínek pouštěl s dětmi v lavoru ořechové skořápky se svíčkami. Jednou se dokonce pokusil tavit v kuchyni olovo, ale to už Bára zatrhla.
Naprosto nejhorší ovšem byl samotný Štědrý večer. U Duškových se vždycky aspoň půl hodiny zpívaly koledy a on nehodlal slevit ani minutu. Vždycky jenom trpně zírala na svého exmanžela, který se svatým nadšením z plných plic pěl: „Narodil se Ježíšek, koupíme mu kožíšek, traj tydly trajtajtum..."
Bylo to tak sugestivní, že Bára začala v duchu nazývat svého bývalého manžela Traj tydly, trajtajtum.
Jenže Marcelka našpulila pusu: „Tak nemáme!? Protože už nechodíš s Mikulášem, že jo! A když jsi nás tahala všude možně kvůli Mikulášovi, tak to jsme na to měli!"
I Ondráš pokýval moudře hlavou: „Teda, to je fakt, mami."
Báru napadlo, že tohle byl Boží hod jak vyšitej. Vstala a řekla, že jde dát kachnu do trouby. Kros kantry rajd on hórsis zůstal nedořešený.
Také Bára se vrátila k červenému. Potřebovala rozpustit v sobě to napětí. Napětí, ke kterému neměla důvod. Napětí z vnitřního stavu nerozhodnosti. Napětí ze strachu uvěřit ve změnu, ve štěstí. Jak to říkal Mikuláš. Hop nebo trop - je to pořád o tomtéž...
Kolem desáté přišla na všechny noční žravost. Vyrazili dolů do kuchyňky vařit guláš, a tak zůstali s Mikulášem na chvíli sami.
„Volal mi Ondráš. Chce, abych se na něj přišel podívat do ty jízdárny." Usmál se. „Prostě chce, abych to viděl, že se nebojí na koni."
„Ale to je snad tvoje věc, jestli chceš vidět moje dítě sedět na koni."
„Rád bych tam samozřejmě vidět i tebe."
„Na koni?! Ty jsi dost náročnej."
„Měla bys začít cvičit na ten jarní vejlet. Vydržet v sedle je horší než na bicyklu."
„Sakra, že já to rande musím mít dycky spojený s votlačenou prdelí."
„Dobře víš, že nemusíš."
„Nemohla bych radši na velbloudu? Ten jede pomalejš."
Cítila, že začíná být nebezpečně povolná. Ze tady klidně slíbí i výlet psím spřežením sibiřskou tajgou nebo lov žraloků v Karibiku a že pak bude doma šít postroj na soba a vyrábět harpunu.
 
Kapitola třicátá: Na koníčka si vyskočím
„Takže pozor, pozor, krasojezdkyně Dušková vjíždí do manéže - elá hop!"
Ze všech sil se odrazila. K tomu ji ovšem Ondráš s Marcelou zatlačili za zadek. Toho vztlaku bylo příliš. Jak se Bára vyhoupla do sedla, rovnou přelítla po hlavě na druhou stranu. Byla to strašná výška. Tupé zadunění, něčí výkřik, tma před očima.
Když se konečně zpitoměle posadila, všichni se nad ní vyděšeně skláněli. Ty jejich pohledy ji ovšem znepokojily.
„Děti, jste v pořádku?" zeptala se.
K tomu nebylo co dodat.
Mikuláš ji jen mlčky a docela nestydatě prohmatával: „Dobrý? Bolí? Můžeš tou rukou hejbat?"
Nato Jiří zakroutil hlavou: „Madam, tohle mi tu nedělejte," a Dušek si čistil nohavici, kterou si leknutím polil.
Společnými silami ji postavili na nohy. Dokonce šla po svých, dokonce už i remcala: „Žebro mi propíchlo slezinu..., jazyk je překousnutej..., ledviny odražený, na pravý ucho neslyším... a ztratila jsem náušnici... Za to teda pecen chleba nebude!!!"
„Jsi hodnej, Ondrášku," svezla se na ni.
„Anebo radši stůl?" přemýšlel ten hodný syn.
To už se na něj zadívala podezíravě: „Na co stůl?!"
„No aby se ti do sedla lip lezlo."
Byla to chvíle pravdy. Ohlédla se na koně, který pokojně uždiboval první travičku, pak na děti a zase na to zvíře.
„Ondráši, Marcelo, na tu šílenou splašenou bestii, na toho zabijáka mě už nikdo nedostane! Nikdy!"
Ondrášovi jen poklesla čelist.
„A je po vejletě!"
Řekl to ještě smutněji než před chvílí, kdy si myslel, že je po mámě.
Svým způsobem to byl problém. I když se Bára uklidnila, i když modřiny prošly všemi duhovými barvami a vybledly, při pomyšlení, že má znovu sednout na koně, jí naskakovala husí kůže. V noci se jí zdálo, že se pod ní splašil kůň, a při westernu v televizi jí nebezpečně stoupal adrenalin. Dodatečně plně pochopila Ondrášovy pocity před přeskokem kozy. Jarmilka na ni hleděla dosti udiveně, když se jí šéfová svěřila: „Mám fobii z koní, myslíš že se s tím dá žít?"
Nakonec společně usoudily, že v jednadvacátém století to není zas tak vážná duševní porucha, že netřeba vyhledat psychiatra.
 
Kapitola třicátá první: Loserovo totální řešení
Po třech dnech ale řekl Pavle, že tahle práce na něj působí příliš depresivně. Ze při ní stále musí myslet na ty lidi, co přišli při povodních o všechno, že se ani na tu lopatu nemůže pořádně soustředit.
Učinil ještě další pokus. Celý týden rozdával v metru reklamní letáčky, ale pak sdělil Pavle, že není přesvědčen o kvalitě nabízeného zboží. A ať se nezlobí, ale že nemůže dělat práci, při které má pocit, že klame lidi. Ze si musí najít práci společensky prospěšnou.
Pavla to uznala a vystřihla mu inzerát Technických služeb hlavního města Prahy, který sháněl popeláře. Trochu ironicky k tomu dodala, že to je činnost bezpochyby užitečná a že u těch popelnic se může cítit jako doma.
K popelářům nastoupil Loser v pondělí. Ve čtvrtek našel v jedné popelnici knihu N. G. Cernyševského Co dělat? V originále Sto dělat'? Dan se do ní začetl na obrubníku chodníku - a popelářské auto mu nenávratně ujelo.
 
Kapitola třicátá druhá: V sedle
A tak ve čtvrtek večer zastavil před domkem maminky Radka a Pavly Bářin favorit.
Radek měl prostě smůlu, že byl doma.
Bohunka mu vrazila dítě do náruče rovnou ve dveřích: „Tady máš dceru."
Bára mu postavila k nohám těžkou tašku. „Tady máš věci na Barunku, Radku. Jedeme přes svátky na koně."
Byl v šoku, ale aspoň že to dítě neupustil. „Moment, já nemůžu, já..."
„To si zařiď, jak chceš, tatínku," nenechala ho Bohuna ani domluvit. „Já se taky musela zařídit."
Otočila se zpátky k autu.
Bára, ve snaze zabránit nejhoršímu, řekla laskavě: „Radku, prosím tě. Babička ti určitě pomůže. A pro všechny případy, tady jsme ti sepsaly takový návod na obsluhu dítěte. Tak si to přečti předem, a kdybys něčemu nerozuměl, číslo na nás máš..."
Velmi brzo pochopila, že při tomhle výletu už své ubohé auto definitivně dodělá. Při pomalé jízdě na dvojku se chladič začínal vařit, tlumiče žalostně vrzaly, co chvíli to vzala na polní cestě výfukem o kámen a párkrát i hlavou o střechu. Totálně ztracená se zastavovala na křižovatkách polních cest, rozhlížela se triedrem po obzoru a dožadovala se mobilním telefonem své zeměpisné polohy. Totálně vytřesená z drncáků a výmolů, se zuby zaťatými, aby si nepřekousla jazyk, neustále opakovala: „Dělám to pro děti, dělám to pro děti, dělám to pro děti." A nebylo cesty zpět, protože vezla v autě proviant, stany a spacáky pro všechny. Protože se dřela za koně.
 
Kapitola třicátá třetí: Noc plná vášní
Ten krásný den se - zaplať pánbůh - chýlil ke konci. Všichni byli z koní vytřesení, ti méně zkušení pochopitelně víc. Za všechny to řekla Pavla: „Připadám si jak oboustranně naklepaná kotleta."
Bára se soukala z auta. Byla na tom ještě hůř. Povídala, že kdyby měla dneska kojit, tak jedině šlehačku. Favorit uraženě mlčel. Právem si myslel, že nebyl stvořen jako off road, a těšil se na vrakoviště.
Stáli na kraji údolí. Byl vlahý jarní podvečer a být tu s nimi Karel Hynek, měl by co opěvovat. Bára myslela akorát na popravčí kolo, co do něj vplétali odsouzence.
Jiří je varoval, že by neměli rozdělávat velký oheň, aby na ně někdo nepřišel, ale Mikuláš dobře rozuměl Bářiným očím. Sehnal někde suchá polena a přivalil z louky pár balvanů, které střádaly teplo z plamenů. Také nalámal v lese větve a vystál z nich vrstvu snad třicet centimetrů vysokou. Teprve pak navrch položil karimatku, na karimatku Báru a na Báru natáhl spacák.
„Tak - a takhle nespal ani Karel IV. na lovu."
Vděčně se po něm podívala. Dobře věděla, že si zaslouží políbení, ale byla tak unavená, že se to rozhodla nechat na zítřek.
„Dobrou noc."
„Dobrou," řekl Mikuláš. „Ale chraň tě ruka Páně, jestli na tvém loži ráno najdu Marcelu s Ondrášem!"
 
Kapitola třicátá čtvrtá: Podkova pro štěstí
„Nic. Kobylce se už nějak nechce."
Bára vystoupila a poplácala koníčka. „Se jí nedivím. Už jí to nebaví vozit někoho pořád na zádech. Už je na to stará."
Mikuláš zavrtěl hlavou.
„Kobylka není stará, jenom trochu paličatá a uražená... Kobylka simuluje."
Taky pokrok, mluvil o ní jako o koni...
A Bára se rozhlédla. Byli teď v tom údolíčku široko daleko docela sami. Už dlouho věděla, že se tahle chvíle blíží. Taky mu dlužila jednu pusu za postel z jehličí a měla toho vůbec spoustu na srdci, co mu říct.
„Mikuláši, obejmi mě."
Řekla to tiše a on ji objal tak, že vykulila oči a zalapala po dechu.
Ve favoritu se Barunka začala shánět po tetičce a Bára ji vyndala, že ji pochová.
Stáli tu na louce jak svatá rodina, jako kdyby to dítě patřilo k nim...
 
Kapitola třicátá pátá: Hop nebo trop
Tou dobou už Mikuláš zase přespával u Báry a sousedka Nováková o tom informovala Duška.
Také Radek měl za sebou návštěvu u Bohuny. Přinesl jí sám od sebe nějaké peníze. Dostal za to rajskou omáčku a šest knedlíků, které pochválil.
To bylo ale vlastně všechno, co si řekli.
Když po hodině Radek odcházel, zamumlal: „To jsme si pěkně popovídali," a Bohuna řekla: „To jo."
Pavla už navštívila s Danem jeho rodiče v István Hered Vedu. Líčila teď Báře, jaký pěkný dům tam mají a jaké skvělé koupání. Seděli přitom všichni na trávě přistávací plochy příbramského letiště a čekali, až bachratá andula naroluje na runway.
„A jinak?" sondovala Bára.
„Co jinak," mávl rukou Loser. „Pivo hnusný, guláš dobrej a hamburgry už máš stejný po celý Evropě..."
„A co rodiče?" chtěla vědět Bohuna, „co říkali?"
Pavla pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?"
Taková odpověď ale nikoho neuspokojila, a tak Pavla připustila: „Ale jo. Večer mi maminka řekla: Dobrou noc."
„Tak vidíš," přikývla Bára a Loser se spokojeně rozvalil v trávě: „Celý Maďarsko teď lehne popelem..."

Kniha - (c) Eva a Ivo Pelantovi, 2004

Novinky Tvůrci Fotogalerie Texty Návštěvní kniha
O seriálu Herci Místa natáčení Odkazy Kontakt