Texty - 3. díl - Na kolech

Kapitola osmnáctá: Kola asijského původu
Ale Mikuláš své chování nezměnil. Přišel za ní na kafe, při obědě si přisedl, v nestřežené chvíli ji zatáhl do přenosné sauny Tajga, která šla na export do Ruska, a tam ji políbil.
Bára cítila, že je na řadě.
Šla a koupila si kolo asijského původu. Druhý den ráno čekala před odbočkou na Modřany. Když se tu objevil na svém superbicyklu Mikuláš a pátral v oknech autobusu, jestli ji tu někde neuvidí, Bára vyrazila z boční ulice. Natáhla si sval na lýtku a málem skončila pod koly popelářského vozu. Z lásky dělá člověk různé blbosti. Nicméně cítila, že Mikuláš to ocenil.
„Já zírám..."
„Já taky," pobouřeně se dívala na jeho nohy, „šlapu rychle a jedu pomalu! Jak to, že ty šlapeš pomalu a jedeš rychle?!"
Zvolnil, aby mu stačila. „Musíš přehodit, páčku dopředu!"
Řetěz zarachtal a mlsně se otřel o světlé kalhoty.
„Tak a teď to nejde vůbec," konstatovala Bára, „teď to jde strašně ztuha! Je to šmejd z Hongkongu!"
„To nebude Hongkongem, to bude nožičkama. Musíš posilovat, děvče."
„To zrovna!" remcala Bára. „Poslední, co je na mně ke koukání, jsou štíhlý nohy a - a já je posílím!"

Zhruba tou dobou vešla do své kanceláře Jarmilka. Otevřela okno dokořán, aby vyvětrala. Otevřela i oči dokořán, protože to, co viděla, stálo za to. K budově vedla její šéfová kolo v doprovodu architekta Horkého. Trochu přitom kulhala a hodně držkovala. Také Bára viděla v okně Jarmilku a bylo jí jasné, že tenhle den bude její "coming out". Tak tomu říkají homosexuálové, když se rozhodnou veřejně přihlásit ke své orientaci. Také Bára se bude muset dnes veřejně přihlásit ke své orientaci na muže poněkud mladšího.
To už dýchala jako lokomotiva.
„Rozhodla jsem se jezdit denně do práce. Za každého počasí. Máš nárok na milenku v dobré fyzické kondici."
„Bude tě mít rád, i když budeš mít stovku přes deset."
„Minut?" hekla a snad poprvé vděčně pohlédla na budovu Dřevotvaru, která se konečně objevila na obzoru.
 
Kapitola devatenáctá: Nejmladší vdova ve střední Evropě
Dokázala být tak jiná než na vodě. Nejspíš, že tady byla doma. A cítila pohledy od vedlejších stolů, které k nim co chvíli zabloudily...
„Co ti došlo?"
„Za prvý jsem se na tý vodě chovala jak idiot. A za druhý mi došlo, co opravdu chceš. Chceš mít dítě a rodinu. Já vím, žes to nikdy neprosazoval, protože mi nechceš kazit tajli a kariéru... Ale právo na to máš... A je to stejně tak můj problém a já se musím rozhodnout, co vlastně chci. A já se rozhodla. Já taky chci s tebou dítě."
Mikulášova tvář zůstala kamenná. Jenom tohle ne! Tohle bylo přece strašně pod pás, takhle se trefit do černého. Když už se jednou rozhodl, když už si jednou konečně srovnal, co chce a co nechce, tak všechno zase zbourá a rozhází jak ustlanou postel...
Ani netušil, co jí to stálo síly, zachovat dekorum.
„No..., nemusíš hned skákat radostí. Dokonce mi ani nemusíš hned odpovědět, chápu, že si to musíš promyslet..." Nato vstala. Ani teď nejspíš nepochybovala o svém konečném vítězství, protože odcházela jako královna. Mikuláš tu zůstal sám se dvěma skleničkami. Byl rád, že tohle Bára neviděla. Asi by zalezla pod stůl nebo zdrhla jak malá holka. Ale on by ji dohonil, celou zchvácenou a udýchanou, a řekl by jí, že se nemusí bát...
„Tak co? Jaký to tu je?" ptala se Pavla.
Udělali jí místo, aby si sedla mezi ně.
„Normální..."
„Tak v blázinci to je normální a venku je to normálně blázinec...," řekl Radek a Loser se pochechtával.
„A co tu s tebou jako dělaj a tak...," opatrně vyzvídal Radek.
A zase odpovědi úplně normální, jako by se vlastně nic nestalo, jako by nebyl důvod, aby tady trávila prázdniny. Jenom ty její oči byly trochu za sklem a hlas ztratil basy a výšky...
„Píchali mi injekce a chodíme na skupiny a myjeme nádobí a záchody..."
„Jako u Báry," zavtipkoval Loser.
Teď už se rozesmáli všichni kromě Radka, zatímco Bára se naoko zlobila.
„No dovol, Loser - já ti píchám nějaký injekce?!"
„To přijde!"
 
Kapitola dvacátá: Nový Loserův image
Ale to už se Bára držela za hlavu: „Já jí asi řekla čtvrtek... čtvrtek v září... Mikuláši, co mám dělat? Zachraň mě!!!"
Jen pokrčil rameny: „Holka - maďarsky se za pět minut nenaučím..."
Dokonce i Jarmilka byla konstruktivnější: „Pane architekte, zavolejte, že v truhlárně je bomba!"
Ale v té chvíli Báru osvítil duch svatý. Byl to nápad za sto tisíc. Myšlenka, co mění lidské osudy, i když se na první pohled může jevit jako úplná blbost.
„Počkej..., počkejte. Loser!!!"
Tohle si Mikuláš nedovedl představit ani v nejhorším snu. „Co Loser?"
„No je ten Loser vážně Maďar?"
Bára sebrala Jarmilce podnos s chlebíčky a sama vtrhla do zasedačky.
„Izvinitítě požálusta, parevodítělka meškáet v aftomobilnoj zacpe v centru goroda. Ona priezžáet skoro!"
Holina vyděšeně povstal.
„Co to tady melete, ženská?"
„Zkouším to," odsekla Bára. „Nakonec byl to jazyk RVHP."
Pár minut poté už se průmyslovým předměstím řítil taxík s Bárou a Mikulášem. Ten byl stále pesimista.
„Napadá mě hrozná myšlenka, Báro. I v případě, že chodil do maďarské školky, nebude umět říct technologie výroby v digitálním obráběcím centru."
Také Bára znejistěla.
„Napadá mě ještě strašnější myšlenka. Že tam nemůže jít v džínách a v tom roztrhaným smradlavým tričku."
Mikuláš se konečně projevil jako muž činu. Tak jako dřív hrdinové tasili kolty, tasí se dnes mobily.
„Bohuno? Prosím tě, nemá tam Radek nějakej použitelnej oblek, do kterého by šlo oblíknout Losera?... No tak v čem byl na pohřbu Ivana?... Já vím, že má depresi, ale musí nám pomoct!"

Radek skutečně vyrazil s avií směr Praha 4. Z magistrály sice hlásil, že provoz je na stupni šest, to znamená, že se couvá, ale nakonec dorazil za třicet pět minut a třicet dvě vteřiny. Tou dobou už Mikuláš drhnul Losera rejžákem ve vaně, zatímco ten se současně holil.
„Pořádně, Losere! Jenom na tobě teď záleží, jestli prodáme nohy do Maďarska!"
„Jau! Ani macecha by takhle netlačila!" sténal Loser.
Nahlédla Bára s plnou náručí drogerie.
„Šampon, zubní pasta, voňavka ještě po manželovi!"
Stavěla doličné předměty na poličku nad vanu vedle dalších čisticích prostředků.
„Jsem tady nahý, Báro!" upozornil Loser.
„Není čas se upejpat!" odsekla Bára a Mikuláš sáhl po plastové lahvičce.
 
Kapitola dvacátá první: Krvavé mozoly
Mikuláš už čekal před loděnicí se svým superkolem. Báru potěšilo, když na lavičce spatřila sedět Lenku. Byla schoulená do sebe vedle svého kola, jako by spala, ale byla tu s nimi. Snad to tedy má nějaký smysl.
Loser ji přivítal zacinkáním na zvoneček.
Bohuna mávala, něco ukazovala a přitom si klepala na čelo. Bára si myslela, že je to zase invektiva na Radka, který si zamračeně šteloval něco na přehazovačce, ale v té chvíli se od stěny budovy odlepila štíhlá postava. Andrea si zavazovala vlasy do uzlu.
„Ahoj ..."
To bylo poněkud silný kafe. V Báře hrklo jak ve starých hodinách a Andrea si ji vychutnala.
Naštěstí Mikuláš řekl studeně: „Andrea nejede se mnou. Andrea jede s námi, jako se svými přáteli, a proti tomu nelze nic namítat."
Bára se rozhlédla. Ostatní nic nenamítali, ale rozhodně se jako přátelé netvářili.
 
Kapitola dvacátá druhá: Statek u dvou koček
„Tak to ten Ivan musel bejt jako dělo," poznamenal Loser. Přesto smekl na dálku uctivě klobouk jako švarný tovaryš na cestách.
Radek se vracel a hlásil: „Jo, je to v čajku. Můžeme jít spát do seníku a voheň za stodolou."
Dan jen mávl rukou: „No to zas popletu!"
Opatrně se pohnula a celé tělo ji strašlivě zabolelo. Cítila se jak naklepaná kotleta, kterou ještě strčili do lednice, než přijde na pánev. Pootočila hlavou. Andrea se blaženě, růžově usmívala ve spánku na vějíři rozpuštěných vlasů. A Bára si nejlíp dovedla představit, jak ona teď vypadá, s hnízdem sena na hlavě a s připáleným nosem.
V té chvíli také Radka probudil kohout. Vysoukal se ze spacáku a pak mrštil do vrat botu. Přesná trefa smetla kohouta, který si se zběsilým máváním křídel utíkal stěžovat kamsi do kurníku. Bára ukázala Radkovi palcem vzhůru, že je jednička. Na chvíli se jí ještě dokonce podařilo usnout.
 
Kapitola dvacátá třetí: Kroupy jako ptačí vejce
Kroupy rychle tály, krajina tmavla a déšť sílil. Šlapali mlčky silnicí plnou polámaných větví a předjíždějící auta s rozsvícenými světly je nahazovala z louží. Bohunku a Lenku vzala Bára k dětem do vozu. V tom nebyl problém, problém spočíval v přetížené zahrádce, která demolovala střechu, a v dešti, který stříkal do vozu rozbitým bočním okýnkem. Bára si připadala jako afgánský uprchlík a Andrea začínala přemýšlet, který mercedes stopne. Mokré tričko přilepené na jejím těle bylo její jistotou...
Ale pak se na ně usmálo štěstí.
Mikuláš stál u lípy s cedulí Rekreační středisko Happy day - Unikomex, 500 m. Ochotně zahnuli na asfaltovou cestičku a na soukromý pozemek, kam cizím byl vstup zakázán.
Potom to chvíli vypadalo opět beznadějně. Za zamčeným plotem tu spaly opuštěné chatky, a když se konečně dozvonili na správce, ten jim jen přes branku sdělil, že jsou mimo provoz.
To byla chvíle pro Bohunu. Vystoupila z auta se řvoucím miminem a s krvavou šmouhou na tváři.
Od recepce sem mířila statná padesátnice.
„Co je?"
„Chytly je ty kroupy...," pokrčil správce rameny.
V té chvíli dloubla Bára v autě také do Ondráše. „Teď koukej brečet!"
Tohle Ondrášovi šlo. Vyhrkly mu slzičky, že by se kámen ustrnul. „Maminko, já mám asi horečku."
Těžko říct, co paní správcovou více pohnulo, jestli pláč dětí nebo vyplazený jazyk psa Tarzana. Pohlédla na manžela. „Josef - přece je nevyženeme."
 
Kapitola dvacátá čtvrtá: Ráj dočasně mimo provoz
Mikuláš poděkoval, ale ve vzduchu stále visela jeho otázka. A tehdy se správce konečně rozpovídal: „Patřilo to Unikomexu. Ten šel do konkurzu. Takže jsme měli přejít pod MTS holding, ale teď vyšlo najevo, že jsme byli prodaný KTF, s.r.o. Což je dceřiná společnost nějaké ruské plynárenské společnosti. Ale ta se soudí s Třetí pražskou investiční a prsty v tom taky má město..."
Mikuláš jen vědoucně zakroutil hlavou: „Hlavně, že tady uschneme...," a oběma se evidentně ulevilo. A to ještě na ně z vedlejší budovy volala správcová, že se s paní domluvily, že uvaří pro všechny aspoň horkou polívku.
Když si Ludmila dřepla na tu postel vedle něj, drátěnka bolestně zaskřípěla a pronesla se až na zem. Její ruka mu pomalu začala rozepínat košili. Cítil, že je hrubá, plná mozolů, přesto byly její prsty docela hbité. Posledním zbytkem střízlivého rozumu si Loser uvědomil, že je zle. Že se vlastně nemusí ani ubránit. Že se dnešním večerem může stát statkářem a jednou otcem selského synka, že na prdelky, jaké vlastní Andrea nebo Pavlína, může jednou provždy zapomenout. Na to, jak byl ovíněný, viděl svou budoucnost až příliš jasně.
„Ludmilko..., jsi moc hezká a milá holka..., a já tě asi zklamu, ale nejde to..."
Lehounce ho políbila za ucho: „A pročpak ne, můj šťastný Jime...?"
„Protože jsem na kluky."
Jenom sevřela čelisti, že by stoličkami rozdrtila stehenní kost býka.
 
Kapitola dvacátá pátá: Den z prospektu cestovní kanceláře
„Báro! On vážně odjel!" mávala Bohuna mobilem. „Akorát textovku mi poslal, hajzl jeden!"
Strčila Báře displej pod nos. „Prosím: Dej mi čas a nech mé žit," stálo na něm psáno bez háčků a bez čárek.
„Co mám dělat, Báro?" dívala se na ni jako na spasení.
Bára pokrčila rameny. Neuměla jí pomoct a začínala jí už lézt na nervy. Viděla, že v bazénu plave Mikuláš s Andreou.
„Dat mu cas," řekla, rovněž bez znamínek.
Takový výkon ještě v životě nepodal, jako tenkrát, když za nimi fičely nadávky, a dokonce slepičí vejce.
Oba se řehtali jako pominutí.
A Loser šlapal a šlapal a Pavla se ho držela kolem krku a pořád se ještě řehtali, až dosáhli silnice, která klesala zvolna do údolí, a tou se řítili z kopce a nabírali rychlost, až už se řehtat přestali, protože začínalo jít o život. A pak se Pavle zapletla noha do drátů, vyjekla a oba zahučeli do šípků a trnek vedle silnice.
Pavla ležela pod Loserem a oba byli pod kolem, které se stále ještě točilo.
„Ses celá?"
„Já jo..., ale ty..., co to děláš...?"
Pomalu, něžně ji líbal do výstřihu a šeptal: „Zneužívám situace..."
Chvilku bylo ticho.
Ale pak i Pavla Dana políbila. „Že ti to trvalo."
Pomalu, po čtyřech zalezli dál do houští, prý aby nerušili plynulost silničního provozu. Bylo to trochu sado-maso v těch ostružinách, ale jak řekl Dan, pořád lepší než štípat špalky.
Napálila dvakrát do sítě.
„Nula třicet!" hlásil Ondráš.
„Žádný takový, já mám ještě tři pokusy."
„Jak to, mami?"
„Protože jsem byla v pionýru!"
Lenka se smála. Usmíval se i Mikuláš, ale musel ji vzápětí poučit, protože při dalším podání asi o metr přešlápla.
„Chyba nohou!"
„No dovol, co máš proti mým nohám?! Štíhlý, dlouhý... no malinko do x..."
„To nemá cenu dělat z toho frašku!" ozvala se Andrea.
„Dobře, ale já bych z toho zas nedělala tragédii, když jsem nějaký tři metry přes čáru. Já jsem vás chtěla požádat, abychom to brali trochu sportovně, abychom k sobě byli tolerantní, vzájemně si nahrávali a nedělali si naschvály... a taky jestli bysme tu síť nemohli sundat, mně se zdá, že tam strašně překáží..."

Kniha - (c) Eva a Ivo Pelantovi, 2004

Novinky Tvůrci Fotogalerie Texty Návštěvní kniha
O seriálu Herci Místa natáčení Odkazy Kontakt