Texty - 2. díl - Na vodě

Kapitola osmá: Stan jako psí bouda
Sjížděli teď po staré dlažbě dolů na Žižkov. Radek tu měl po své babičce malý tmavý byt ve třetím patře, jedna plus příslušenství, sen přítele Losera. Ten se tu teď rozvaloval na starém gauči, začtený do Shakespeara v původním znění bez titulků.
„Už vám to dali?"
„On je ještě tady, Radku?" zněla odpověď.
„Bože můj, to je puch. Co jsi zase vařil?"
Radek měl v náručí svou dceru, a tak tu konzervu od leča jen lehce odkopl.
„Kam ji mám dát?"
„Do odpadků, ne?"
Nad uhlákem přece jen zaváhal.
„Myslím to dítě."
„Kam asi? Na postel. Hele, Loser, uhni aspoň."
„No jo, ale kam dáte mě?" optal se Loser.
Bohuna se jen podívala na Radka. Tenhle pohled malého jedovatého hada, který hypnotizuje svou oběť, ten dovedla později k naprosté dokonalosti, ale i teď to byla docela slušná premiéra. A tak zatímco Pavla mlčky uklízela, zatímco Bohuna přebalovala Barunku, Radek sděloval Danovi, že je mu to sice blbý, ale že Bohuna si myslí, tedy že oba si myslí, opravil se, že zkrátka tady s miminem on a jeho pes jaksi nemohou dále bydlet.
„Dane, ono to fakt nejde," připojila se i Pavla.
Tarzan zvedl čumák od uhláku, jako by tomu rozuměl. Pánův pohled byl velmi podobný.
„Vstávej, Tarzane, oni nás tu nechtěj." Radkovi to bylo celé jaksi trapné, protože vyhodit člena jejich party, to bylo něco jako vlastizrada, ale Loser řekl velkoryse: „Starý život musí ustoupit novýmu..." A protože viděl, že Radek je naměkko, zkusil ho pumpnout aspoň o pětikilo, což Radek před Bohunou zcela zásadně vyloučil, ale potom v předsíni mu tajně strčil tři stovky.
 
Kapitola devátá: Dobytí Vyšehradu
Pár minut před desátou se dostavila na Vyšehrad také Bára s Ondrášem a Marcelou. Všechno promyslela: na tom přece nic není zamávat Bohunce před obřadní síní, aspoň vezme pak děti na Slavín a ukáže jim hrob Boženy Němcové, beztak má Marcelka čtyřku z literatury.
Teď ji ovšem stoupal v krvi adrenalin.
„Občane, okamžitě slezte!“ znělo z policejního megafonu.
„Co asi dělám?!“ ujely Radkovi nohy a zůstal viset na laně. Bohuna hystericky zaječela a stará paní v kostýmu rozčileně houpala kočárek. Nabádala Bohunu, aby si to ještě rozmyslela, jestli si toho pošuka chce vzít.
„Mami, proč tam leze?" zeptal se Ondráš.
„Protože na svatbě se vždycky dělá legrace," vzdychla Bára a vzpomněla si, že když se brali s Duškem, dostali darem živou slepici. Bára byla tenkrát celá od trusu a dodnes si pamatovala, jak ten vyděšený kur celou dobu slavnostní ceremonie někde vzadu kvokal.
„Dělejte něco! Jsme na řadě!" spěchala sem Pavla. To byl důvod, aby se i Mikuláš ohlédl a spatřil Báru. „Ale co vy tady, kolegyně?"
„Chodím dycky o svátkách s dětmi do kostela, takže jdeme náhodou kolem...," řekla Bára.
„Je tam hřiště na volejbal a oheň...," naklonil se k ní z druhé strany Loser, „budeme tam mít štěně a Ivan dělá boží utopence."
„Kdyby zase náhodou někdo rodil...," zašklebil se Ivan a Lenka se jen tiše culila. Ondráš ji tahal za rukáv: „Mami, jaký utopence? A jaký štěně?"
„Podívej, Ondráši - zatímco jiní se při svatbách opíjejí v luxusních snobských hotelích, tihle mladí lidé oslavují v loděnici, sportujou na hřišti, zpívají u ohně, hrajou si se štěňátkem a jedí k tomu utopence... se zeleninou..."
 
Kapitola desátá: O židlích a pádlech
„Dobrý odpoledne," pozdravila Bára, ale to už k ní mířil Ivan s buřtem na vidličce.
„Čau. Je libo lečo nebo utopence?"
A hnala se k nim i Bohunka. „Jé, kde jste se zapomněli?"
„Hele, Báro," zaťukal jí Loser na záda, „my tady vedeme zásadní spor, jestli jsou buřty lepší v leču nebo v láku."
„Co budeš pít?" ptal se Ivan.
„Já vám radím, nepijte nic," odstrčila ho Bohuna, „jestli budete hrát chlastačku ..., ať vydržíte..."
Bára nestačila ani reagovat. Chovali se k ní, jak kdyby spolu pásli ovce.
„Aspoň to zkusit. Všechno se má aspoň zkusit... Hele, když to se mnou zkusíte..., tak já vám pak koupím ten počítač."
Napadlo ji, jak hluboko už klesla, ale ani se nezačervenala.
„Hm. Tak to jo," souhlasil Ondráš, protože za počítač byl ochoten se třeba utopit.
„Mami, není to nemorální?" zavrtěla se starší Marcela, do které už přece jenom vtloukla nějaké ty zásady.
„Je," přikývla Bára. „Asi jsem už taková... zkažená."
Dušek byl u nich v úterý.
Ve čtvrtek Bára diktovala v Dřevotvaru Jarmilce dopis: „Vážený pane profesore. Skutečnost, že se vám ani po třech dnech usilovného snažení nepodařilo sestavit naši kuchyňskou linku Milada, nás velice mrzí. Bohužel nemůžeme takto na dálku posoudit, jestli jednotlivé dílce k sobě opravdu nepasují, nebo..."
Zarazila se, protože se z okna dívala na parkoviště. Právě sem přijíždělo punto, tentokrát se zbrusu novou kánoí na střeše. Andrea vystoupila a začala telefonovat mobilem.
„...nebo jste takový pitomec," dokončila Bára a Jarmilka jen lehce zvedla obočí.
(nejsem si jistý zdali to patří právě do této kapitoly) A pak si uvařila kafe a dala řeč sama se sebou. Z těch hor neměla odjíždět. Neměla to dovolit ani Duškovi, aby odvezl děti. Na Mikulášovi jí nezáleží. Ale může udělat něco pro Marcelu a pro Ondráše a může pomoct jisté Bohunce, co má malý dítě a manžela pošuka. A může ušetřit za dovolenou a ještě to osladit Duškovi, protože kdyby nakonec nikam nejeli, byl by zase na koni. Najednou se cítila klidná a svobodná. Když to odpoledne potkala na chodbě Mikuláše, nesl si právě z truhlárny pádlo.
„Máte hezký veslo,“ řekla mu. Překvapeně si ho prohlédl. Asi ho to dosud nenapadlo.
„Pádlo. Slepili mi ho v modelárně.“
„Taky jsem viděla ty vaše nový návrhy židlí pro Kyjev. Pěkný…, ale proč jsou tak křivý?“
Usmál se: „Vtělil jsem do nich byzantského ducha.“
Normálně by se už slušelo jít dál. Ale Bára se ještě vrátila.
„Jo, mimochodem, mám pro vás překvapení, Mikuláši, jedu s vámi na vodu.“
Opravdu ho to překvapilo. „No. Děti mě přemluvily. A Bohuna s Pavlou,“ pokračovala Bára.
„Ano? Že nic neříkaly…“
„Oni to ještě nevědí…,“ zasmála se Bára. „Nemusíte se ovšem děsit. Budu fungovat převážně jako pendl a kojná. Náhradní kojná. Vicekojná. Jako je vicemiss, tak já budu vicekojná.“
Pokrčil rameny. „Já se neděsím. Ale vy mi připadáte taková... rozrušená...“
Bára přikývla. „To já mám dycky, když cítím vodu ... Až u splavu se uklidním.“
Zasmál se. Najednou to bylo mezi nimi jako na sjezdovce.
 
Kapitola jedenáctá: Sardinky ve vlastní šťávě
Celý květen a červen bydlel Loser ve stanu v branickém kempu. Před sezónou tam bylo skoro ještě prázdno, jen tu a tam se objevili nějací nadržení Holanďani s velikým karavanem. To byla vítaná Loserova kořist. Se svou plynulou angličtinou ochotně vysvětlil kudy kam, kdy byla založena která katedrála a kde mají v Praze nejlepší pivo. To druhé věděl spolehlivě, to první si vymýšlel. Jeho vlastní dějiny Evropy se v důležitých bodech shodovaly s oficiální verzí, v detailech byly ovšem mnohem zajímavější, a tak zaslouženou odměnou mu vždycky bylo nějaké to pivko, ne-li přímo barbecue.
Pro malou Barunku byl ostatně každý týden jenom k dobru. Hladově sála a statečně přibývala, jako by tušila, že bude patrně nejmladší vodák v dějinách Vltavy.
Také Ondráš nesl blížící se plavbu smířlivěji než odjezd na hory - jak známo měl slíbený počítač a k tomu ujištění, že pojede jenom autem, kde se bude starat o miminko. Že vždycky zastaví na nějakém mostě, kde budou mávat a křičet ahoj na ty dole na vratkých kánoích. Že v tábořištích se budou opékat buřty a že všude při cestě jsou bufety, kde se dá koupit červená limonáda a zmrzlina. Marcela mlčela a tvářila se jako mučednice. Byla ovšem ve věku, kdy jakákoliv dovolená s rodiči je důvod k sebevraždě.
Bára se v tu dobu nacházela pod zplihlou celtou a hledala roh. „Děti, tenhle stan nemá rohy... Ty rohy někdo prostě ukrad...," vykoukla ze stanu jako pes z boudy a zadívala se závistivě vedle, kde Mikuláš zatloukal kolíky svého stanu. Andrea seděla vedle na malé židličce a pokoušela se otevřít rybičky.
„Mikuláši, prosím vás, jako architekt byste mohl mít ke stavbě stanu přece jen trochu blíž..."
Usmál se a vydal se na pomoc. Zalezl za Bárou pod celtu. Jeden roh se vzápětí vítězně vztyčil.
„Z architektonického hlediska je stan poměrně jednoduchá záležitost. Chybí vám tyčka!"
„Tu mi nedali. Mé ubohé děti budou bez střechy nad hlavou. Co mi poradíte v téhle zoufalé situaci?"
„Klacek," vstal Mikuláš a rozhlížel se.
Andrea protočila panenky: „Miki, nemohl bys nejdřív postavit ten náš stan a pak pomáhat ostatním?"
Už zase tu doutnala válka. Válka předem ztracená, v níž jeden jediný regiment stál proti celé napoleonské armádě.
„Já jsem poměrně samostatná, slečno, klacky si lámu sama...," ujistila Bára Andreu a vydala se ulomit větev. Ta jako na potvoru zůstala viset na lýku. Andrea pozorovala se škodolibou radostí, jak Bára cloumala s lískou jako vichřice.
„Je dost houževnatá, že?" poznamenala sladce a odložila nedobytnou konzervu rybiček.
„Zato vám tato vlastnost chybí," opáčila Bára. „Mohu vám pomoci?" A pak jediným mocným trhnutím otevřela rybičky. Těžko říct, zdali to byl úmysl nebo šťastná shoda náhod, ale ty rybky vyskočily z krabičky, z té vlastní šťávy vylétly jako živé ryby z oceánu aby přistály Andrei přímo ve tváři. Ploutvička pod nosem, tělíčko ve vlasech, ocásek ve výstřihu.
„Jéje - rybička, promiňte!" chytla se Bára za pusu, ale pak mávla rukou. „No co, jsme u vody, ne?"
Andrea vyskočila jako kočka střelená diabolkou. Ometla si své dlouhé vlasy a syčela mezi zuby: „Ježíš, fuj, jak teď budu smrdět!" Jedno jediné bylo jasné - ve slušné společnosti se nepřítel vyzývá na souboj vmetením rukavice do tváře. Bára k tomu použila sardinky.
 
Kapitola dvanáctá: Voják se stará, voják má
Kolem deváté ranní se flotila vydala na cestu. Vor byl nazván mateřskou letadlovou lodí, neboť posádku tvořily z poloviny matky - stíhačky. Dvě kánoe vepředu zkoumaly koryto, třetí loď vzadu měla za úkol sbírat ztracené čepice, topící se děti a psy a zejména pak Losera, který z voru neustále přepadával. Pánové se střídali, aby alespoň dva byli vždy na prámu, neboť plavidlo bylo povětšinou třeba postrkávat bidly, zčásti též šoupat po oblých kamenech. Jen krátké úseky nad peřejemi se vor důstojně šinul s proudem.
Ondráš seděl uprostřed prámu, pevně se držel vázacích provazů a ani nedutal. Přemítal, že za to, co musí vydržet, si zaslouží lepší počítač, rychlejší procesor a pořádný joystick. Marcelka zčásti strašila brášku, že za chvíli bude vodopád, zčásti pak dělala Pavle háčka na kánoi.
Andrea se vezla na té své nové lodi jako porcelán. Porcelán na rozdíl od háčka se vyznačuje tím, že nedělá nic, což může být někdy i bezpečnější. Zatímco v sestavě kormidelník - háček nadává zpravidla kormidelník, v sestavě kormidelník - porcelán remcá převážně porcelán. Že kormidelník cáká, že koušou hovada, že sluníčko svítí moc nebo že svítí málo.
S blížícím se polednem se u Báry dostavil nutkavý pocit něco dělat. Od pocitů k činům měla poslední dobou nějak blíž - a tak začala zadělávat na lívance. Nebyla to zase až taková šílenost, jak by se zdálo, lívanečky s ovesnými vločkami v prášku stačilo zamíchat v ešusu s vodou a pak smažit na propan-butanovém vařiči. Ondráš dokonce propašoval do baťohu bombu se šlehačkou. Dostala je tím. Co spolu jezdili na vodu, už snědli leccos: zelené párky i žabí stehýnka, chleba, kterej řezali pilkou na dřevo, ukradenou slepici i právě vylovenou štiku, rozmáčený sušenky a melouna s rumem, už stokrát měli lečo s klobásou, ale lívanečky se šlehačkou tedy ještě neměli. A Bára byla najednou jedna z nich. Byla královna. Krmila je všechny jako své děti, podávala lívance do kánoí, kdo byl hodnej, dostal víc šlehačky, a kdo zlobil, tak taky.

„Konec přepadení, konec znásilňování!" vyhlásil Radek a Bára jen smutně konstatovala: „Zase se na mě nedostalo."

Loser řekl: „Tak vám do toho nechci mluvit, ale někde jste ztratili Andreu."
„A sakra!" chytil se Mikuláš za hlavu v předtuše velkého průšvihu. „Přistáváme!"
Andrea byla ideálním prototypem porcelánu. Za jejím překrásným tělem v malých bikinách se otáčeli otcové rodin a rozbíjeli přídě lodí i manželství, otáčeli se za ní dědulové s rybářským prutem a obědem v kastrůlku od svých stařenek, ohlíželi se za ním machři i kapři, líni i sumci - a záviděli Mikulášovi.
Lenka se snažila být Ivanovi dobrým háčkem. Posílala mu dozadu pádlem drobné víry jako pusinky, on ji za to pohoupal - a bylo to víc než kdyby si řekli sto vět.
 
Kapitola třináctá: Velké trucování
Vydala se silnicí směr Lenora v pevné víre, že stopne nějaké auto, že jeho řidič ji znásilní, uškrtí a zahrabe v listí, takže bude už mít od všeho na světě pokoj. Ale úchylní vrazi ten podvečer patrně koukali na Spartu verzus AC Milán, protože žádný nejel okolo, aby ukončil její trápení.
Radek s Ivanem cestou trochu bloudili, a tak dorazili na náves o pět minut později. I oni zjistili, že poslední autobus tady jel za Rakouska-Uherska, a tak se logicky vydali silnicí směr Vyšší Brod.
 
Kapitola čtrnáctá: O škebli, botulotoxinu a krásných ňadrech
„Tak jsem to roztřídil," oznámil Radek. „Tyhle byly do konce roku, tyhle do března, tyhle párky jsou vlastně úplně čerstvý - ty prošly koncem května. Horší jsou ty paštiky, co jsme měli včera k večeři, ty jsou do devadesátýho sedmýho."
Z kánoe se ozval Ivan: „Ty vole, tys nás všechny zabil."
Loser mávl rukou: „Ale houby! Pšoukla? Nepšoukla!"
A tehdy Radek řekl: „Samozřejmě že pšoukla. To nemá?"
Teď i Loser poněkud znejistěl: „Počkej, tobě pšoukla paštika?"
To už z pod celty vykoukla přísně i Bohuna: „Jaká paštika?"
„Ale ta, jak jsme ji měli včera k večeři. Je do devadesátýho sedmýho. Ale já jsem to zelený takhle stáhl a hodil rybičkám," uklidnil ji Radek a Bohuna si vyměnila hrůzyplný pohled s Bárou. Fungovalo to! Krásně to fungovalo!!!
A Loser kliďánko pokračoval: „Člověče, to jsem někde četl, že jeden jedinej miligram botulotoxinu může zahubit až dvě miliardy krys..."
Bohunka hystericky cloumala s Radkem: „A my jsme to jedli? Ježíšimarjá!"
„Jenom trochu... Jsi snad krysa?"
To už se definitivně zhroutila: „Já se zblázním! Já se z něho fakt zblázním. Báro, slyšíš to, my jsme snědli celou paštiku botulotoxinu!"
A potom ztuhla. Sáhla si na břicho: „Já už snad mám křeče!"
„Hlavně jestli nemáš, matko, dvojí vidění," pokýval vážně Radek a Bohuna mhouřila oči a určitě už se jí zdálo, že vidí ty smrky kolem řeky dvakrát.
 
Kapitola patnáctá: Útok insekticidem
A bylo to venku. Andrea se po nich se zájmem ohlédla. „Vy máte problémy s plaváním, paní inženýrko?"
„Ne, celkem ne..., jsem ovšem spíš na kratší tratě...," připustila Bára.
„No tak kolik uplaveš?" staral se i Ivan.
„Určitě metr. Možná i dva. Maximálně," názorně roztáhla Bára ruce.
Rozchechtali se, ale Mikuláš protočil panenky. „Tak do tý plovací vesty, ale honem!"
Vlastně nevěděla, jestli to byla prohra nebo vítězství. V té dětské plovací vestě vypadala docela jako debil. Ale Mikuláš měl o ni starost, aby se tu náhodou neutopila. Aby nakonec nemusel adoptovat ty její fakany, když už přežila kuletrh na horách...
V dálce zahřmělo. Nebe nad horami už bylo strašidelně černé a vítr zlověstně utichl.
„Já bych jela ke břehu," ozvala se nejistě Bohunka, a protože vzápětí se nebe rozsvítilo oslnivým bleskem, zaječela: „Okamžitě s tím kojencem přistaňte!"
„Tak to nevím jak, matko, není vítr," řekl Radek, zkřížil ruce jak kapitán Nemo a s tichou radostí očekával útok živlů. To už i Ondráš začal pofňukávat a na palubě propukla panika: Bohuna s Bárou se pokoušely popohánět těžký prám dlaněmi jak nafukovací matraci, malá Barunka vřískala, Tarzan štěkal, Ondrášovi se třásla bradička a Marcelka mu začala vyprávět o Titaniku. Muži rozhodli o evakuaci žen a dětí na kánoích, Bohuna však odmítla položit kojence do vratké loďky, a tak se o Barunku přetahovala s Radkem, až ji málem upustili do vody. Mezitím se opět zvedl vítr, ovšem z druhé strany.
„Žene nás to do Rakouska," zaradoval se Radek, znalý místních poměrů.
„To je blbý, že nemáme eura," zalitoval Ivan.
„Máme v podstatě dvě možnosti," pokračoval Radek v úvaze, „utopit se společně, nebo každý zvlášť."
„Já už s ním nechci žít!" ječela Bohuna a on ji konejšil.
„Klid, matko, už dlouho nebudeš."
A v té chvíli ho spatřila. Nejdřív jen jako malou tečku na obzoru. Mikuláš poháněl kanoi volným tempem mírně zčeřenou hladinou - a občas vylil vodu ešusem. Zarejdoval vedle tří kánoí, povytáhl tu svou do půli na pláž a vyhodil z ní na břeh baťoh. Usmál se na Báru. "Aby ses nám tu neutopila!"
„Lezu do vody dycky jenom po kolena. Tady mám rysku..." ukázala na nohu. „Seshora sukni - zdola vodu."
 
Kapitola šestnáctá: Šlajsny a jezy
Řeka je čas, řeka je jeden směr a jeden cíl. Řeka všem odměřuje stejně, řekou se nemůže jeden bezohledně hnát a druhý stát a překážet. Řeka unáší lidi stejně jako plechovky od kokakoly a piva i mrtvé ryby - a kláštery s gotickými věžemi na březích tomu mlčky přihlížejí...
Řeka je krásná, je-li člověk šťastný. Báře by se líbilo i v Nové huti Klementa Gottwalda...
Tato poněkud převratná kapitola se v knize odehrála jinak než v TV - proto je zde uvedena scéna, která v televizi nebyla. Odehrává se ve chvíli, když Ondra sjede s Mikulášem první šlajsnu:

„Tak tohle teda ne! To jsme si nedomluvili. To zase prr," vyjela rovnou na Mikuláše, „Hele, vono je vocaď až pocaď!!! Na takovýhle frajeřiny já zase nejsem!"
Jenže on se k ní vydrápal, pevně ji sevřel a pak docela samozřejmě políbil. „Ale seš."
Cítila, jak je od něj celá mokrá. A taky, že už tomu nemá cenu vzdorovat. Že ta řeka už tady teče tisíce let a ještě tisíce let poteče, a tak jí může bejt šumafuk, že si tady na jejím břehu někdo urval trochu štěstí. Tak mu tu pustu vrátila a sevřela jeho pačesy mokrý jak hadr na nádobí.
V tom největším proudu se zastavila. „Mikuláši, já fakt nevím..."
„Co nevíš?" musel zvýšit hlas, aby přehlušil hukot řeky.
„No, že jsem je tam nechala... Ondráše s Marcelou. A že si klidně jdu do hospody... Já jsem strašná ženská."
Dovrávorala k nim Bohuna: „Prosím tě, vem si příklad ze mě. Půlroční mimino nechám na krku cizí holce, a místo abych kojila, tak jdu na pivo!"
Mikuláš ji vzal za ramena: „Hele, ještě jednou si to probereme. Opakuj po mně. Mám dvě dospívající samostatný děti. Mám právo jít jednou za rok s partou do hospody. Potřebuju to já, potřebujou to i ty moje děti... a překážím tu v cestě."
A Bára opravdu poslušně opakovala: „Mám na to jednou za rok právo... bejt sobecká... krkavčí... zlá macecha... a nesmím překážet v cestě."
To už Loser hulákal z druhého břehu: „Co je? Máme prostoje!!!"
Bára s Mikulášem pomalu došli k řece. Kdy se naposledy líbala s chlapem? Panebože, sedm let bídy, sedm let hojnosti... Jez v noci hučel docela jinak než ve dne a cenzura v mozku pořád ještě mlela z posledního: neber to tak vážně, neshoď se... A tak řekla nahlas: „Tvý milence jsem hodila na hlavu sardinky a postříkala ji insekticidem. Zničila jsem impregnaci na stanu. Vypíchla jsem oči kolegyni Jarmilce. A pod záminkou péče o děti jsem vylákala milence o patnáct let mladšího z hospody do houští..."
Zacpal jí pusu, aby nežvanila a znovu ji políbil. „Odflákl jsem tu židli pro Kyjev."
„Bezcharakterní desperáti mě přitahují," sundala si Bára tenisky a vstoupila do řeky.
 
Kapitola sedmnáctá: Post coitum, post mortum
Když se Ivan ani za půl hodiny neobjevil v tábořišti, Radek s Lenkou se ho vydali hledat. Ta jistota, že usnul někde v křoví, byla dlouho nezlomná.
„Hej?! Ty vole, ozvi se!" halekali na jezu. „Do prdele - přestaň dělat fóry!"
Ale přítel žertovat nepřestával. Přítel to patrně myslel smrtelně vážně.
Mikuláš doprovodil Báru až do bytu. Doma nebylo vůbec nic k jídlu, a tak aspoň usmažila pro všechny topinky z tvrdého chleba. Potom se poukoušeli telefonicky sehnat Lenčiny rodiče, ale ti už všechno věděli od sestry z Bohnic. Když Ondráš usínal, povídal Báře, že za všechno může alkohol. Marcela jí zase řekla, že Lenka je její kamarádka. A že je to strašný, když se něco takového stane kamarádce. A že Ivana je teda fakt škoda, a jestli platí, že budou kupovat ten počítač.
Mikuláš odešel kolem desáté. Jenom se krátce políbili na rozloučenou - i tak to oba cítili jako svatokrádež...

Kniha - (c) Eva a Ivo Pelantovi, 2004

Novinky Tvůrci Fotogalerie Texty Návštěvní kniha
O seriálu Herci Místa natáčení Odkazy Kontakt