Texty - 1. díl - Na lyžích

Kapitola první: Držkopád
Šest nula nula v létě je šikana, v únoru je to ale zločin proti lidskosti. A to hnusný rádio po hnusným Duškovi ještě hnusně hlásilo, že dnes bude sychravo, odpoledne od západu přibývání srážek, od středních poloh srážky smíšené. Řidiči mají dát pozor, na Českomoravské vrchovině se mohou tvořit sněhové jazyky a náledí, na horách nebezpečí lavin. Ve velkých městech se očekávají smogové situace, na Bruntálsku povodně, u Brna lesní požáry, na Hané krupobití, místy se bude vyskytovat zemětřesení do sedmi stupňů Richterovy stupnice a na většině území útoky teroristů. A vězte, bude hůř...
V zatáčce se objevil autobus sto šest. Ta děvka stará jela vždycky nevhod, buď na sebe nechala milostivě půl hodiny čekat, nebo donutila Báru k zoufalému sprintu, na což ve svých osmatřiceti letech nebyla stavěná. Jednou z toho dostane infarkt… Dýchala jako stará lokomotiva, visela na tyči a držela se za bok, kde ji píchala překrvená slezina. Cestující se po ní soucitně ohlédli a malá copatá holčička dokonce způsobně vstala:
„Paní, nechcete si sednout?“
No tě bůh, to jsem to dopracovala, pomyslela si Bára.
„Děkuju…, jsi hodná, ale já snad ještě nejsem tak stará.“
Holčička zavrtěla hlavou. Kriticky se dívala na plandavý plášť, který na ní visel. Narozdíl od Báry pravila bezelstně na celý autobus:
„Já myslela jestli nečekáte miminko.“
Spolucestující se už dobře bavili.
Ve výrobní hale Dřevotvaru stála spousta úžasných truhlářských strojů. Bylo až s podivem, že na tak dokonalých strojích bylo možno páchat takové zmetky a paskvily, jaké podnik tvrdošíjně produkoval. Byl to malý zázrak, že ještě pořád něco produkoval…
…telefon zadrnčel podruhé, protože mezitím si Marcelka v butiku stačila navléknout blůzu na sebe a rozhodla se, že v ní už odejde. Ale mámin hlas zněl nebezpečně.
„Jak že si dáš kapesný na blůzu?! A za co budeš jezdit do školy?! Na černo? Jak na černo?! No to teda né! Marcelo, já tě přetrhnu!!!“
Ten telefon už musel něco vydržet. Jarmilka dělala, že pracuje, ale v duchu jí potíže šéfové spíše těšily. Aspoň bude povolnější.
„Prosím vás, já se opravdu omlouvám,“ koktala Bára.
„To je v pořádku, taky mám děti…,“ pokýval hlavou Holina a pak se zahleděl kamsi do dálky. „Fetujou…“
„Paní Dušková, věřte mi, Ondráš by opravdu nějaký ten pohyb potřeboval… Ani Marcele by to neuškodilo! Tuhle jsem ji poslala pro pomůcky, líná je hnout kostrou – no já myslela, že má artrózu! Možná kdybyste s nimi sama trochu…“
Bára ji nenechala domluvit: „Co? Skákala přes kozu?! Dobře, Ondráši, jdeme si koupit kozu, bradla a šplhadlo! Nashledanou!“
A tak Bára dělala, že dělá, a myslela přitom na otevřené zlomeniny, sádru a dlahy. Ve skutečnosti totiž už na lyžích stála. Na povinném školním výcviku, všeho všudy pět minut, než jí lyže ujely a vyvrtla si kotník. Celý týden pak měla službu v kuchyni a pomáhala škrábat brambory. Díky traumatu z dospívání vařila dodnes rejži a knedlíky. Po těch byl Ondráš obézní.
 
Kapitola třetí: Bufet uprostřed sjezdovky
„Co co? Na dvojce jsme dycky my!"
„Změna je život!“ odsekla Bára a už tam lifrovala Ondráška k Danešovi a Coufalovi, kteří jí přišli od pohledu nejtišší a nejmírnější. Sotva se za ní zavřely dveře, slušně vychovaný Jakub Daneš si přeměřil Ondráše a řekl: „Ty vole, nevíš co je to za krávu, ta ženská?“
Nato Ondrášek jenom špitnul: „Náhodou, mě je paní Hušková docela sympatická…“
Ti dva si jen vyměnili pohledy, co že to vyfásli za pitomce na pokoj.
Bufet uprostřed sjezdovky Ivanovi neuhnul. Už už se zdálo, že prolítne mezi párky, piva a sušenky, když na poslední chvíli zabrzdil takovým obloukem, co ohodí přítomné sprškou sněhu, co při něm holky ječí „ty frajere blbej“, ale v duši jim to imponuje.
Marcela se nahoře mohla umlátit smíchy. Ale pak jí přece jen trochu zatrnulo, neboť matce zkřížilo cestu dělo. Sněhové dělo. Naštěstí ho pro podobné případy obložili červenými polštáři. I tak to pořádně zadunělo, když hlavní ekonomka Dřevotvaru ing. Dušková provedla nárazový test při rychlosti dvacet kilometrů v hodině.
Celodenní permice je drahá, dá se za ni koupit hodně rumu, ale Loser měl velkou nádrž. Teď řekl Tarzanovi: „No money, no funny.“
A protože si matně vzpomněl, že dostal nějaký úkol, dopotácel se k bufetovému okénku a řekl: „Šéfe, kdyby se tady objevil jeden kámoš, tak mu řekni, že někdo volal, že někdo přijel ...,“ a protože si také pamatoval, jak mu kamarádi radili, aby radši lyžoval, než chlastal, zamířil k lyžím opřeným o stěnu bufetu. Vzal si tu jednu elanku sto šedesát pět a jednu fišerku sto osmdesát. Když se rozjel z kopce, delší lyže ho neustále zatáčela doprava, proto si po sto metrech lyže přehodil, aby mohl zase zatočit na druhou stranu. Jeho sportovní výkon překonal všechny přírodní zákony, přesto ho nikdo neocenil, neboť Loser opustil všechny vyznačené tratě Krkonošského národního parku.
Odhodlaně hmátla po tyči – a pak udělala přesně to, co jí řekl, že udělat nesmí: sedla si.
„Napnout nohy!“ zařval a Bára se prudce vzepřela, takže na příští bouli vyskočila jako koza a převážila se ke straně. Jako podťatá borovice, pomalu, ale neodvratně šla k zemi, a přece se ještě chvíli urputně držela té tyče, která ji vláčela sněhem pro potěšení celé fronty teenagerů. Konečně vlekař milostivě pomu zastavil. Mikuláš se nebavil. Shodil lyže a spěchal a spěchal zvednout Báru, aby aspoň zkrátil to veřejné představení. Čekal, že bude naštvaná, ale ta se jenom ohlédla.
„V podstatě jsem dojela dál, než jsem čekala."
„Mohu vás oprášit, Báro?"
„Když vám to udělá radost."
Smetal jí sníh z ramen. „V podniku se mi taková příležitost nenaskytne."
„Jistě. Ale když dovolíte, pane architekte, zadek si opráším sama."
„Zkusíte to ještě jednou?"
„A vidíte snad jinou možnost?"
Nechtěl ji už trápit: „Kus dál je ještě dvoukotva. Kdybyste dovolila, abych vás trochu přidržel, paní inženýrko, věřím, že bychom byli úspěšnější."
Přistoupil na jistou obřadnost. Vlastně je tenhle tón bavil.
„Pokud si od toho neslibujete nic víc než dosažení vrcholu..." Nejradši by se plácla přes pusu. Ale nahrávku jí nevrátil.
„Přiznám se, že mým cílem je teď jediné: vyhnout se adopci vašich dětí."
A Radek si zhluboka povzdechl a pak téměř tragicky potřásl hlavou: „Holky, je to blbý, ale já studuju teologii.“
U stolu před bistrem uprostřed sjezdovky zavládlo ticho, přirozený vývoj slibného dne dostal trhlinu a Eva horečně přemýšlela a zjistila, že o náboženství neví zhola nic.
„Kecáš,“ pořád ještě doufala.
Ale Radek teď lehce pootočil oči vzhůru k nebi. „Lidi nám to obvykle nevěřej. Mají jinou představu o duchovních. Ovšem i církev se transformuje, modernizuje. Chceme-li působit na mladé lidi, musíme s nimi mluvit stejným jazykem…“
„Tady seš, ty vole!“ ozvalo se mu za zády. Ivan se přehoupl přes hrazení a jeho lyžáky dupaly po prknech. „My tě všude hledáme a ty se tady zašíváš.“
Eva s Lenkou jenom zíraly. Radek si ovšem položil důstojně prst na ústa. „No tak, kolego…, važ svá slova.“ Obrátil se k holkám: „Můj kolega ze semináře, Ivan.“
Pak představil své společnice: „Dvě zbloudilé ovečky, které sešly z cesty.“
„Ze sjezdovky,“ zahihňala se Eva a Lenka si povšimla, že na silném Ivanově krku v rozhalené bundě opravdu visí na řetízku zlatý křížek.
„Ach tak, Bůh s vámi, dcery…,“ pokýval Ivan, neboť tohle představení už sehrál s Radkem několikrát. Naposledy, když je chytli policajti s avií bez techničáku. Tvrdili jim, že je to majetek boží.
Chlapče, to je tvoje matka?“ tvářila se vdova Vaňková velmi, velmi nepřátelsky.
„Jo, ale nesmí se to říkat,“ připustil Ondrášek.
A tak to Bára schytala: „Teda dámo, já nevím, co jste zač, ale nechat běhat svoje dítě bosé venku po lese,“ zadívala se na Mikuláše, „zatímco vy se tu někde touláte s nějakým mladíkem, to já bych se tedy styděla na vašem místě!“ Rozlíceně jí podala lístek: „Tady máte účet! Čaj. Párek. Brambůrky. Polévka. Řízek!“
A ta dobrá žena vytrhla Ondrášovi svou šálu, že prý ať už si ho zahřeje maminka sama, a Bára se vydala zaplatit útratu.
„No tak vidím, Ondráši, že sis ten první den na horách docela užil.“
 
Kapitola pátá: Život je jen náhoda
„Mami, nezlob se, ale já se za tebe taky stydím... jako ta paní v tom bufetu..."
„Cože?"
„Hele, všichni už to tady vědí, že balíš Mikuláše."
Jenom zírala.
„No jo, holky vás viděly, jak se objímáte na dvoukotvě! Mami, jestli nás sem táhneš, jako abys zakryla svůj vejlet s ňákým milencem..., a jestli se jako před ním snažíš zatajit, že máš dvě děti..."
Tohle byla větší rána než srážka s dělem.
„Báro, otevřete, prosím ..." V takových chvílích první myšlenka patřila vždycky dětem. Teprve pak začala přemýšlet, kde to vlastně je. Mikulášova tvář ve štěrbině dveří vypadala ustaraně. Jenom jí blesklo hlavou, jak příšerně teď asi musí vypadat ona.
„Báro, nezlobte se, ale na Bohunku to zřejmě přišlo... Jste tady patrně jediná bytost, která s tím má zkušenosti."
Aspoň si narychlo přes sebe přetáhla bundu. „Jako s čím?"
„S tím roděním toho... těch... dětí..."
„Mikuláši, já jsem ekonomka."
„Jo, pořád lepší než architekt."
Tím si teda moc jistá nebyla, ale tak nějak automaticky sbíhala za Mikulášem ze schodů do jídelny.
 
Kapitola šestá: Kocovina
Z kuchyňky se na pana Frantu rozštěkal ratlík. Nejspíš ten zuřivý štěkot přivolal Mikuláše, který měl ještě mokrou tvář a vlasy, jak se snažil v koupelně zrestaurovat své zdevastované tělo.
„Dobrý ráno, pane Franta, strašně se omlouváme, ale rodili jsme v noci dítě."
„Cože?"
Za Mikulášem se objevila Bára. Byla serióznost sama, i když ty kruhy pod očima se už schovat nedaly.
„Já vám to vysvětlím. V té noční vánici zabloudila skupina turistů. Byla mezi nimi těhotná žena... a jeden maďarský státní příslušník."
„Igem...," potvrdil Loser ze spacáku.
„Museli jsem jim poskytnout přístřeší - a první pomoc. Rodičku a dítě odvezla rolba."
Slunce se už vyhouplo nad les a zalilo okna chalupy. Správce to vzal nakonec sportovně, nastartoval sněžný skútr a vyrazil dolů do vsi pro rohlíky. Cestou míjel muže v zimníku a beranici. Tváře měl červené od mrazu, nos jako bambuli nateklý rýmou a u ucha mobil. Ten člověk se jmenoval Dušek a na první pohled to zas nebyl takový strašný vůl, jak tvrdila Bára. Mluvil právě s Marcelkou, aby se s Ondrášem připravili. Nebylo to ani třeba, neboť obě děti se sbalily, hned jak se probudily, a teď jenom hledaly Báru, aby jí to oznámily.
„My pojedeme s tátou, jo, mami? On si pro nás přijel."
Za tohle ho snad nejvíc nenáviděla. To jí dělal naschvál, že se objevil vždycky jako zachránce osvoboditel a Bára neměla sílu dětem bránit. Dobře věděla, že ten azyl u tatínka nikdy nemá dlouhé trvání, první den jim koupí klobásu u stánku a zahraje si s nimi karty, druhý den jim pustí počítač a nandá kopec zmrzliny, třetí den ho omrzí a vrátí je s rýmou a zkaženým žaludkem.
„To je tvůj bejvalej, ten vůl ...?"
Jenom zaťala zuby a přikývla. Přemýšlela, jestli si při tom nočním flámu opravdu začali tykat, nebo jestli to vzal jako samozřejmost. Vedlejší produkt porodu.
 
Kapitola sedmá: Předjaří
„...ta holka, jak sem chodí za architektem Horkým..., ta..." zarazila se Jarmilka, protože si nemohla vzpomenout, a v Báře trochu hrklo.
„Já vím..., já jí říkám Otylka..."
„No tak moc Otylka zrovna není," pokračovala Jarmila. „Když se stala vicemiss České republiky."
Bára si připadala jako hráč pokru. V kartách samý plevy a ve tváři přezíravá ironie. „To je teda pěkná šereda, že nevyhrála."
O desku stolu pleskl časopis se třemi finalistkami na titulní straně.
„Je tam s ní rozhovor..., její životní styl a tak... Hlavně zdůrazňuje pravidelný intenzivní sex - a jogurty!"
Bára si všimla, že na stole má Jarmilka taky jeden nízkotučný s velikými kousky ovoce.
„Proto on chodí pan architekt do práce takový vyčerpaný!" pokračovala Jarmilka ve své ranní pětiminutovce. „Taky říká, že dřív hodně pařila s partou..., víš, jako mejdany a tak, ale teď že zásadně chodí spát dřív. Hele, a říkaly ženský ve mzdovce, že si u nás koupila postel! Mohli bysme na ni dát ceduli: Postel, na který spí vicemiss..."
A byla mimořádně dusná ta porada.
Ředitel Ježek vykřikoval, jaký je to skandál, že na kuchyňské lince Magdalena Dobromila Rettigová se zkroutila dvířka do vrtule.
„Budiž, linka je určena pro tuzemský trh!“ bouchal ředitel do stolu. „ale psací stůl Hemingway je luxusní exportní zboží …“
V té chvíli docela kliďánko vešel do zasedačky Mikuláš. „Omlouvám se, píchl jsem!“
Nato se samozřejmě vmáčkl mezi Holinu a Báru. A jako by na tom nebylo dost, docela přátelsky ji objal kolem ramen a tlumeně se zeptal: „Tak co dětičky – už jim otrnulo?“
Pohled ředitele Ježka je zpražil jako neposlušné žáčky a Bára řekla hlasitěji: „Nerušte teď poradu, pane architekte!“
Holina se k němu naklonil o něco mírněji, otcovsky, domlouvavě. „Situace je opravdu vážná. Co teď s tisícovkou psacích stolů, na kterých drhnou šuplíky?“
„Asi bysme je měli přejmenovat!“ pokrčil Mikuláš rameny.
„Jak přejmenovat?“ zbystřil ředitel.
A Mikuláš to nějak špatně odhadl – jako rozjívený žáček udělá obvykle malér hned první den po prázdninách. „No, já nevím …, třeba Kája Mařík! A dát to ve dvojce…“
Bára vyprskla smíchy, ale vzápětí opět tragicky ztuhla. Ježek teď už přímo řval. „Humor! Humor! Pane architekte, vy jste asi ještě na horách, ale my jsme tady na zrušení!!!“
A pak zalomcoval s šuplíkem svého stolu a čelní stěna mu zůstala v ruce. Třískl s ní o zem.
„S tímhle v Evropský unii neobstojíme, s tímhle ne!!!“
„Chtěla jsem tě požádat, abychom zůstali u vztahu dvou kolegů z jednoho podniku."
„To byla ale strašná věta!"
„Taky jsem si ji dlouho připravovala."
„Hej! To ti mám zase vykat?"
„Jak chceš."
Potřásl hlavou a židle ho svezla zase zpátky k výkresům.
„Vy jste teda pěkně blbá, paní inženýrko!" ulevil si.

Kniha - (c) Eva a Ivo Pelantovi, 2004

Novinky Tvůrci Fotogalerie Texty Návštěvní kniha
O seriálu Herci Místa natáčení Odkazy Kontakt